Řečníci a moderátoři

Tomáš Petráček

Vystudoval obor historie a etnologie na Univerzitě Karlově. Doktorát v oboru teologie získal na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého, studoval rovněž v zahraničí. V roce 2005 byl vysvěcen na kněze. Od 2007 je pověřen vedením akademické duchovní služby při kostele Panny Marie v Hradci Králové. Je vedoucím katedry Kulturních a náboženských studií Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové. Přednáší na Katolické teologické fakultě UK. Jeho specializací jsou sociální a církevní dějiny, dějiny vztahu církve a společnosti či dějiny charitativní péče a sociální práce.

Důvěra je základní lidský postoj, radostné přitakání zázraku života, bez kterého není možné budovat vztahy a zakoušet radost ze života. Z komunistického režimu jsme si odnesli postoj nedůvěry vůči státu a jeho institucím, ale i vůči sobě navzájem, a žel za posledních 30 let jsme udělali, politici i občané, relativně málo, abychom to překonali. Nádherná revoluční euforie už někdy do roku 1997 definitivně vyprchává.

Ale stav důvěry se rodí už na úrovní každodenních vztahů v rodině, sousedství, na pracovišti. Česká mentalita, že když nás někdo pochválí nebo je k nám laskavý, hned si raději kontrolujeme peněženku, protože je to podezřelé a „divné“, otravuje naše vztahy a podstatně snižuje kvalitu našeho života. Zvláštní úlohu tady spatřuji v roli křesťanství, protože věřící mohou odvahu k důvěře, k překonávání zklamání a znovubudování pout důvěry čerpat i z jiných než čistě lidských zdrojů. Oni jsou vyvolení, aby byli tvůrci pokoje uprostřed společenství.

Markéta Sedláčková

Absolvovala sociologii na Univerzitě Karlově a politologii na Science-Po v Paříži. Působila jako vědecká pracovnice v Sociologickém ústavu Akademie věd ČR, kde se zabývala mj. hodnotovou orientací ve společnosti. Přednáší na katedře sociologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy; sociologii učí ale také na HAMU. Odborně se zaměřuje na politickou sociologii či teorii demokracie. Je autorkou knihy Důvěra a demokracie.

Důvěra v druhé – známé, podobné – je nám přirozená. Je instinktem k přežití ve společnosti. Vůči těm druhým – cizím, odlišným – pociťujeme naopak prvotně nedůvěru. Alternativou nesmí být slepá důvěřivost, která se při zklamání obrací v nenávist, k překonání nedůvěry je třeba porozumění. Důvěra je vztah, který je založen na racionální úvaze vycházející z informací o druhém, ze zkušenosti, které tvoří odrazový můstek k podstoupení rizika, kroku do neznáma, skoku víry.

Bez důvěry a snahy o porozumění lidem a světu kolem se neobejde ani demokracie. Demokratický systém se opírá o legitimitu režimu zdola – o systémovou důvěru, o důvěru v instituce a také o důvěru vůči druhým lidem, bez níž nelze spolupracovat, vytvářet občanská společnost.

Jak je na tom s důvěrou a porozuměním česká společnost? Věříme si? Věříme druhým? Důvěřujeme institucím státu a jsou vůbec důvěry-hodné? Věříme ještě, že demokratický systém je pro naši zemi ten nejlepší nebo raději slepě důvěřujeme autoritativnějším nabídkám?

Eliška Wagnerová

Po studiu Právnické fakulty Univerzity Karlovy pracovala jako podniková právnička a advokátka. V 80. letech odešla do Spolkové republiky Německo, kde spolupracovala s rádiem Svobodná Evropa a působila jako poradkyně pro československého právo. Po návratu do České republiky zastávala post předsedkyně Nejvyššího soudu (1998–2002) a funkci místopředsedkyně Ústavního soudu (2002–2012). Aktivně působila v politice, v letech 2012–2018 byla senátorkou. Od 90. let se věnuje také pedagogické činnosti.

Na otázku, co je to důvěra, lze odpovědět poměrně lapidárně. Je to životní pocit, že se mohu spolehnout na druhé osoby, věci, vztahy, jakož i právo a instituce. Bez základní důvěry vlastně není myslitelný ani běžný život. Nemohli bychom nastoupit např. do dopravního prostředku, pokud bychom si nebyli jisti, že nás spolehlivě doveze do žádoucího cíle, neuzavírali bychom manželství (doufám, že většina z nás), pokud bychom se nespoléhali na to, že náš vztah vydrží. Nesoudili bychom se o svá práva, pokud bychom nedůvěřovali, že soudy budou postupovat v souladu s právem atd. Důvěra je prostě základem každého sociálního vztahu. Přitom je neviditelná a obtížně měřitelná.

Důvěra vzniká, když vidíme, že jsme jinými vnímáni v našem očekávání. Nejsme-li zklamáváni, důvěřujeme, že takový stav vydrží. Důvěra roste ve vztazích, které jsou trpělivě budovány a jsou prověřovány v čase. Pocit nedůvěry v jednotlivcích narůstá až můžeme pozorovat vznik odcizení ve vztahu k některým institucím – tím ovšem ztrácíme i vlastní identitu, která byla definována mj. i vztahem k nim.

Sociolog Niklas Luhman poukázal na to, že naše společnost by nemohla bez důvěry vůbec fungovat. Vzhledem k narůstající komplexitě života nejsme schopni zkontrolovat svá rozhodnutí před každým naším úkonem (právním jednáním). Důvěra umožňuje hladké či snadnější fungování všech vztahů od veřejné správy, školství, církve přes politiku k soudnictví. Představitelé jednotlivých institucí jsou bráni jako důvěryhodní právě proto, že zaštiťují instituce, které po dlouhou dobu byly považovány za důvěryhodné, z čehož profitují. Dojde-li k pochybení představitelů institucí, ztrácejí důvěryhodnost nejen osoby, které se poklesku dopustily, nýbrž i instituce, za které jednají a vystupují.

Martin Červíček

Vystudoval sociální pedagogiku na Univerzitě Hradec Králové a také Policejní akademii. Většinu profesního života strávil u Policie ČR, nejprve v Královéhradeckém kraji, později na Policejním prezidiu v Praze, kde zastával např. funkci ředitele dopravní policie. V letech 2012–2014 působil jako prezident Policie

ČR. V roce 2013 byl jmenován brigádním generálem. V současné době je senátorem za obvod Náchodsko a 1. náměstkem hejtmana Královéhradeckého kraje.

Petr Fischer

Vystudoval Pedagogickou fakultu UJEP a filozofii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Působil jako komentátor v Lidových novinách, později pracoval v české redakci BBC jako politický analytik. Publicistické texty psal také pro časopis Respekt. Později byl vedoucím kulturní rubriky v Hospodářských novinách a v České televizi, kde také moderoval pořady Před půlnocí, Kulturama a Konfrontace Petra Fischera. V letech 2016–2018 působil jako šéfredaktor Českého rozhlasu Vltava. Je držitelem Ceny Rudolfa Medka a Ceny Ferdinanda Peroutky. 

Roman Joch

Absolvoval 1. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy. V polovině 90. let pracoval jako zahraniční tajemník Občanské demokratické aliance, později byl místopředsedou Konzervativní strany. Od roku 2003 zastává funkci ředitele Občanského institutu. V letech 2010–2012 působil jako poradce předsedy vlády pro lidská práva a zahraniční politiku. Vyučuje na CERVO Institutu a Vysoké škole ekonomické. Ve své odborné práci se zaměřuje na politickou filosofii a politické ideologie.

Vladimír Špidla

Vystudoval obor historie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Poté pracoval v památkové péči, věnoval se i ochraně přírody. Po roce 1989 zastával různé funkce ve státní správě a začal být aktivní v politice. Stal se poslancem a ministrem práce a sociálních věcí. V roce 2001 byl zvolen předsedou České strany sociálně demokratické, ve funkci působil tři roky. V letech 2002–2004 byl předsedou vlády ČR, později (2004–2010) byl českým zástupcem v Evropské komisi – eurokomisařem pro zaměstnanost, sociální věci a rovné příležitosti. V současné době působí jako ředitel Masarykovy demokratické akademie.

Důvěra je klíčová hodnota pro jakoukoliv organizovanou společnost, která využívá dělby práce. Musím věřit elektrikáři, že správně udělal elektrické rozvody, musím věřit dělníkovi v automobilce, že dobře zkonstruoval mé auto. O tom, že musím věřit svému doktorovi, nikdo nepochybuje. To platí i o politice. Pokud neexistuje důvěra k institucím a politikům, je nemožné aby se demokracie rozvíjela.

Bohužel za posledních třicet let se důvěra v politické instituce a v politické osobnosti neobnovila. Zůstala na stejně nízké úrovni jako v době autoritativního režimu. Politici se musí chovat politicky zodpovědně, vědomě nevyužívat krizové situace k dosažení svých politických cílů. Rubikon se překročí snadno, ale cesta zpátky už není. Nedostatek důvěry ve společnosti společnost stravuje a znemožňuje, aby byla úspěšná v jakémkoliv oboru.

Iva Pekárková

Studovala Přírodovědeckou fakultu UK, krátce před koncem studia emigrovala. Pracovala v Americkém fondu pro československé uprchlíky v Bostonu, později jako sociální pracovnice v New Yorku, kde se pohybovala v prostředí etnických menšin v jižním Bronxu. Na konci 80. let žila v Thajsku, kde působila v táborech pro uprchlíky. Pobývala také v Indii a Nigérii, od roku 2005 žije v Londýně a vedle spisovatelské činnosti pracuje jako tlumočnice. Vydala řadu knih mj. Levhartice, Beton, Péra a perutě, Postřehy z Londonistánu, Pečená zebra, Slon v soumraku a další.

Myslím, že pokud si chcete s někým skutečně porozumět, anebo se s ním aspoň dohodnout na těch nejdůležitějších věcech, je dobře v něm vidět jednotlivce a ne zástupce nějaké skupiny, do které třeba i patří. To platí mezi lidmi z různých etnických skupin či vyznávající různé životní styly i pro mezigenerační porozumění.

Při jednání s někým „exotickým“ je dobré být poučen o základních pravidlech, jaká panují v jeho kultuře, abyste se nedopustili příliš mnoha faux pas. (Není vhodné namířit na Thajce nohu, popleskat Araba levou rukou po tváři či na uvítanou obejmout Angličana, se kterým máte obchodní schůzku.) Tohle jsou ovšem jen kosmetické drobnosti. Většina lidí ocení, když s nimi budete jednat bez předsudků, jakkoli dobře míněných. Mnohým lidem se nelíbí, když je zařazujete do skupiny, zejména takové, do které sami nepatříte.

Člověk, se kterým zrovna jednáme, by pro nás v tom okamžiku měl být tím jediným a nejdůležitějším. V lásce to tak funguje. Tak proč ne v méně intimních vztazích?

Angelika Pintířová

V roce 1977 vstoupila do Kongregace Milosrdných sester svatého Karla Boromejského. V roce 1995 byla jmenována představenou v domě sv. Notburgy v Praze. V roce 1999 se stala představenou v domě sv. Kříže v Praze. Vystudovala pedagogiku a ošetřovatelství na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, speciální pedagogiku na Univerzitě Hradec Králové a později také dramatickou výchovu na DAMU. Pracovala mj. na interním oddělení nemocnice Na Slupi, nyní se věnuje mladým lidem ve Výchovném ústavu a Středisku výchovné péče Klíčov v Křešíně a vyučuje dramatickou výchovu na VOŠ pedagogické ve Svatém Janu pod Skalou. V Českém rozhlase moderuje pořad Jak to vidí. Patřila mezi zdravotní sestry, které pečovaly o prezidenta Václava Havla v závěru jeho života.

Měla jsem to štěstí a vyrůstala v rodině, kde byla vzájemná důvěra na prvním místě a i přes všechny těžkosti a peripetie života si stále můžeme důvěřovat. Stejně tak i můj řeholní život stojí na naší vzájemné důvěře v komunitě. Důvěra je ovšem poměrně křehká záležitost a ten, kdo důvěřuje i ten, na koho je spolehnutí jsou zranitelní. Můžu druhým věřit, protože především Bůh má důvěru k nám lidem a my můžeme věřit Jemu.

Důvěra není naivita, je potřeba najít zdravou rovnováhu, jak to říká Bible: „Buďte prostí jako holubice, ale opatrní jako hadi.“ Velmi zblízka vidím problematiku dospívajících, kteří nevyrůstali v důvěře a i navzájem ve své skupině si nevěří. Takový život je velmi obtížný, naproti tomu život v důvěře je mnohem pohodlnější. Je tak osvobozující vracet se domů, kde se většina věcí nezamyká. A každá zkušenost vzájemné důvěry je velmi osvobozující.

Věra Roubalová Kostlánová

Od mládí aktivně vystupovala proti bezpráví komunistického režimu. Vystudovala Strojní fakultu ČVUT, jinou školu z politických důvodů studovat nemohla – její otec byl v 50. letech komunistickým režimem několik let vězněn. V roce 1969 se podílela na organizaci pohřbu Jana Palacha. Byla mezi prvními signatáři Charty 77 a se spolu s manželem Pavlem Roubalem účastnila práce v disentu – zejména šířením zakázaných knih. V roce 1992 patřila mezi poslední mluvčí Charty 77, které ohlašovaly konec činnosti této iniciativy. V současné době pracuje jako psychoterapeutka v centru InBáze a věnuje se také projektu Rodiny po holocaustu. Za své aktivity získala Cenu Paměti národa.

Jak se utváří důvěra? Abych mohla někomu důvěřovat, potřebuji nejdříve neverbální souznění, vlídné přijetí, trpělivost, pocit, že mohu být sama sebou. Verbálně je důležitý způsob řeči, naslouchání, respektování. Ale hlavní je možnost uvěřit, že to co člověk říká, také dělá, že je pokorný, vnímavý, pravdivý, solidární. Jak překonávat nedůvěru? Asi hlavně prakticky prokazovat, že držím slovo, že nemluvím do větru, že je na mě spolehnutí.

Co by se ve společnosti změnilo, kdybychom si více důvěřovali? Změnilo by se hodně, více bychom si naslouchali. Nebáli bychom se projevovat svoje postoje a názory a respektovali bychom názory druhých. Asi bychom k sobě byli i slušnější. Mít důvěru v politika by bylo velmi uklidňující a konstruktivní.

Jak hledat cesty k porozumění mezi lidmi s rozdílnými názory? Hlavně spolu osobně v klidu mluvit, ne na internetu. Nejít do emocí, to si nechat na tanec, či zpěv. Co je překážkou většího porozumění mezi generacemi? Myslím, že k porozumění přispívá nejlépe pravidelné setkávání, zájem o historii rodiny, vyptávání se. Úcta ke stáří a péče o zdraví by měla být vyvážena respektem a partnerstvím k těm mladším.

Co můžeme pro vyšší míru důvěry ve společnosti udělat my sami – každý z nás? Velmi se snažím přiblížit našim lidem život příchozích a tím zvýšit porozumění i vzájemnou důvěru.

Jiří Bárta

Vystudoval systémové inženýrství na Fakultě stavební ČVUT a později řízení neziskových organizací na Carnegie Mellon University v Pittsburghu. Od poloviny 90. let se věnuje práci v neziskovém sektoru, 22 let působil jako ředitel Nadace Via, jejímž posláním je otevírat cesty k umění žít spolu a umění darovat. Nadace podporuje rozvoj komunitních a sousedských projektů.

Život v obci, komunitě je život ve vzájemnosti. Jinak řečeno, život v komunitě je životem ve vztazích – ke svým blízkým, rodině, přátelům, sousedům, které známe osobně, ale i těm, které fakticky neznáme. Ale obec / sousedství s nimi sdílíme. Život v komunitě je také životem ve vztazích k naší minulosti a budoucnosti, ale také životem ve vztazích k jiným obcím / komunitám.

Existuje návod jak žít „dobře v obci / komunitě“?  Existuje nějaká neviditelná síla, která nám pomáhá „umět žít spolu“? A proč je důležitá „různorodá jednota“?

Petr Prokop Siostrzonek

Vystudoval teologii na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě, v roce 1983 byl vysvěcen na kněze. Později působil jako kněz ve farnostech zejména ve Slezsku a na Moravě. Vzhledem k politickému režimu vstoupil tajně do řádu benediktinů a spolupracoval s opatem Anastázem Opaskem, který pobýval v exilu. Ten jej na sklonku roku 1989 jmenoval převorem Benediktinského arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty v Praze-Břevnově. V této funkci pečoval o obnovu života v břevnovském klášteře v časech nově nabyté svobody. V roce 1999 byl zvolen převorem-administrátorem. V roce 2017 byl zvolen 61. opatem břevnovského kláštera.

Život úspěšného člověka se v mnohém podobá práci leteckého dispečera: jeho náplní je vedení lidí a projektů ke stanoveným cílům. Úspěšný člověk musí stejně jako letecký dispečer ovládat umění účelné mezilidské komunikace, v opačném případě vznikne nesmírný zmatek a případně i škody.

Chceme-li se vyhnout nezdarům, je třeba se ujistit, že naše komunikace s ostatními nepostrádá ani jeden ze tří základních prvků: „Sdělení je odesláno, sdělení je přijato, sdělení je pochopeno!“

Ze všeho nejdůležitější je však chtít nějaké sdělení předat, či všimnout si, že někdo o ně stojí.